Incal očima filozofa

Incal: postmoderní hledání grálu v závratném tempu

Akce, mystika, hlubinná psychologie, úvahy nad směřováním současné civilizace, stejně jako absurdními cestami osudu. Před pár týdny vydaný INCAL chilského scénáristy Alejandra Jodorowského a francouzského kreslíře Moebia nabízí všechno jmenované v pořádných porcích a v těžko oddělitelném koktejlu.

Jakkoli je akční tempo celého komiksu doslova vražedné a čtenář si dosyta užije honiček i bojů ve výborném Moebiově podání po všech možných i nemožných zákoutích vesmíru, podívejme se i na myšlenky, které nabízí. O ty jde přes veškerou efektnost především a autoři to ani nijak neskrývají.

Co je pro jazyk Incalu typické, je snaha vyjádřit hlubší otázky či úvahy tou nejakčnější formou. V tomto ohledu by bylo možné Incal ukazovat jako klasickou ukázku postmoderního přístupu, který odmítá dělení na vyšší a nižší umění, na vyšší a nižší žánry. S oblibou používá tento komiks i další oblíbené postmoderní postupy – např. citace z jiných děl či neoddělitelnou propletenost různých významových vrstev. I když se zde tedy budu zaměřovat na určitý úhel pohledu na Incala, zdánlivě na ten „hlubší“, namísto popisu řekněme bojových technik Metabaronů či rozmnožování Bergů, neznamená to, že je to ten pravý či zásadní – to by zcela odporovalo takovému pojetí. Stejně tak jde třeba o napětí či výtvarné efekty.

Incal je kniha plná otazníků, které se vznášejí nad osudem nejen jednotlivce, ale celých společností a kultur, ba dalo by se říci, veškerého života, vesmíru a vůbec. Řídí svět Bůh, a řídí ho smysluplně? Nebo je to jen šílená hra, bizarní tanec Bohů, který se cyklicky opakuje, jak by to bylo blízké třeba Indům? Je zde vůbec dobro a zlo, mají lidské i jiné bytosti nějaký osud? A je jeho smysluplnost vůbec někomu z nich zřejmá? Pro svět Incalu (a možná i náš) je zdánlivě charakteristické především jakési manichejistické rozdělení na síly dobra a síly zla, mezi kterým panuje nesmiřitelná válka. Takové rozdělení, představované na jedné straně především techno-technokraty sloužícími Temnotě a na druhé straně skupinkou hrdinů v čele s nepříliš úspěšným detektivem Johnem Difoolem je však na mnoha místech rozostřené. A to nejen tím, že skupina hrdinů je v podstatě zvláštní sebranka se značně destruktivní a násilnickou minulostí (Metabaron, Tanatah, Psí hlava) či v podstatě komických figur (betonový pták). I Incal sám, krystal nesmírné síly, o který je veden celou dobu boj, je sám složen z temné a bílé stránky. V každém případě jistá dvojitost či dvojakost, oboupohlavnost, jednota protikladů se pak objevuje v řadě jiných rovin, především v siamské dvojici vesmírných vládců Imperoratrix i novém vládci, rozdvojeném androgynu Solunovi.

Má člověk v tomto nejasném, různými barvami hrajícím vesmíru (Incal je také dílo povýtce barevné, nenajdeme černobílé pasáže) a jeho základních silách i Božstvech vůbec možnost se vyznat? A případně se nějak zapojit na té lepší straně - a je vůbec nějaká? Ne příliš zdatný a morálně dokonalý Difool, což by se dalo přeložit i jako Dvojitý blázen, je také plný lidského váhání, snahy se spokojit s dosaženým, strachu i jednoduše únavy z neustálých nástrah v podstatě nesmyslného a přesto paradoxně neúprosného osudu.

Incal je jakýsi psychologický román v akčních kulisách, kde hrdina-obyčejný člověk Difool je osudem jednoduše smýkán tak dlouho, dokud se nezmění a nepromění. Musí se vyrovnat se svými slabostmi, se svými temnými stránkami a stíny, destrukcí i žádostmi, stejně jako sestoupit do podsvětí nebo se setkat se svojí duší a jejím směřováním. A nakonec vlastně ani není jasné, jestli to k něčemu všechno bylo. Čtenář se ovšem nemusí bát, že by ho autoři nudili sáhodlouhými psychologickými či filosofickými rozbory. Difool na své cestě potkává své strachy a žádosti ve formě roztomilých čertíků, kteří se mu různě zhmotňují po těle, jindy k němu zase přijíždí na obří kryse nahá vnadná Animah, jejíž jméno odkazuje na duši-animu v jungiánské terminologii (nevědomý ženský protějšek mužské vědomé psýchy je u muže anima, u ženy animus). Destruktivní a též nepříliš oblečená strážkyně Temného Incalu má jméno Tanatah, což se nápadně podobná označení Freudova pudu ke smrti, Thanatu. Vůbec se zdá, že psychologie a zvlášť psychologie C. G. Junga je jedním ze silných inspiračních zdrojů, kterému lze přičíst třeba i zprostředkování alchymistické symboliky (viz androgyn) stejně jako navázání na symboliku tarotu (např. jméno hlavního hrdiny odkazující na kartu blázna). Pochopitelně zde nalezneme i požehnaně symboliky a archetypů různých náboženství od judaismu po buddhismus, stejně jako třeba šamanismus. Jodorowsky, který vytvořil vlastní syntézu z psychoterapie, šamanizmu a dalších náboženských prvků (tzv. psychomagii či psychošamanismus), se zde prostě nezapře.

Současně Incal nabízí řadu otázek, kterými se zabývá nejen psychologie či teologie. Z nich je jedním ze silných motivů třeba otázka propojení technologií s „temnou stranou“, tj. v konečném důsledku negativní působení techniky a vědy na lidskou společnost. Např. ve formě nebezpečně sebedestruktivního směřování civilizace řízené technokraty či prožívání světa zprostředkované médii.

Incal jednoduše nabízí tolik vrstev, že by bylo možné o něm napsat jistě mnohem delší a učenější pojednání. V každém případě nabízí skutečně přepestrou paletu různorodých výkladů i způsobů čtení. Je otázkou, jestli se také někdy nevymklo jeho směřování a složitost svým tvůrcům trochu z ruky a jestli nebylo dobré někdy nechat čtenáře vydychnout v nepřerušovaném tempu bizarních akčních scén. Jodorowski jakoby místy zapomínal, že některé věci se ani tak nemusejí zobrazit zběsilou honičkou se stejně složitými dialogy proložené různými novotvary, ale má k dispozici Moebia, který dokáže zachytit nálady a jemnosti bez jediného slova. (Nejsem vůbec proti akci, ale neuškodí celkovému tempu, když se prostě občas hrdina zastaví či pomalu podívá – rychlá následnost jiných scén pak lépe vyzní, a platí to jak o komiksu, tak o filmu). Jakkoli je tedy výtvarná stránka výtečná, nedosahuje podle mě maxima schopností, které Jean Giraud-Moebius má. Stejně tak si nejsem jist, jestli český překlad místy některými novotvary nezkomplikoval již tak složitý text plný nestandardních slovních spojení. V každém případě to musela být překladatelsky náročná práce.

Určitě je ale Incal více než chvályhodným nakladatelským počinem, který má co říci každému inteligentnímu čtenáři komiksů a doufejme i nejen jemu. Po Pelisse je dalším výtečným francouzským dílem z dílny nakladatelství Crew, které by nemělo chybět v žádné komiksové knihovničce a oprávněně patří mezi klasiku komikové kontinentální tvorby, kterou i v některých ohledech ovlivnil, stejně jako filmové médium (ne náhodou jeho autoři žalovali tvůrce Pátého elementu). Je zajímavý a originální jak po scénáristické, tak výtvarné stránce a jistě se k němu může čtenář mnohokrát s užitkem vracet.

Karel Stibral
estetik a historik vědy

» zpět na přehled